Tady stejně bude zanedlouho Německo

Na naše vyhnání ze Sudet se pamatuji moc dobře. Můj otec byl dost politicky angažovaný. Byl velitelem CO atd. Večer před záborem měl schůzi, něco zapomněl a náhodou se vrátil, když zrovna v rádiu hlásili, že přijdou Němci. Honem s maminkou hodili do kufrů oblečení a otec šel na vlak do Proboštova. Byl to poslední vlak, co projel.

Hned v noci asi v 1 hodinu někdo bouchal na dveře. „Aufmachen.“ Přišli henleinovci v dlouhých gumových kabátech. Museli jsme všichni z postelí ven (bylo nás šest dětí). Všechno nám rozházeli a řvali. Když však tátu nenašli, vzali sebou bratra, kterému tehdy bylo dvacet let. Za dva dny ho pustili a zakázali mu mluvit o tom, kde byl a co se dělo. Nám pak hlídali dům, zahradu, kontrolovali poštu. Stěhovali jsme se za pár dní na Roudnicko.

Pocházím ze smíšeného manželství. Nedávno nás navštívil příbuzný, narozený v roce 1953, tedy dávno po válce, a německy řekl „Tady stejně bude zanedlouho Německo“. Hrozně jsem se rozčílila. Z toho je vidět smýšlení mladých Němců. Tehdy volali „Heim ins Reich“, dostali, co chtěli a co si zasloužili!

Helga Žižková, tehdy Dubí